Vltava – proměny historické krajiny

Krajina podél řeky Vltavy v části jejího horního a středního toku prošla ve 20. století mnoha změnami. Vltava v našem pojetí je především spojnicí jižních a středních Čech a protéká v těchto regionech mnoha různorodými oblastmi. K porozumění proměn krajiny podél břehů řeky tak nemůžeme použít obvykle zažité principy regionálního rozlišení, jako je zdůraznění rozdílů mezi jádry a periferiemi či vnitrozemím a pohraničím. Sledované území zahrnuje horské a podhorské oblasti Šumavy, pahorkatiny na pomezí jižních a středních Čech i hustě osídlené a intenzivně rekreačně využívané oblasti v širším zázemí hlavního města Prahy Ve vývoji krajiny a osídlení různých částí sledovaného území proto existují zřetelné odlišnosti. Jsou zde jak oblasti, ve kterých byla krajina a její struktura v průběhu posledních přibližně 150 let relativně stabilní, ale stejně tak i oblasti, kde se krajina významně proměnila. Přičemž ne všechny změny musely souviset s výstavbou soustavy vodních děl známou pod označením Vltavská kaskáda, i když v souvislosti s výstavbou velkých vodních děl mnohde z krajiny zmizely její ikonické části, které byly součástí identity celých oblastí (jako byly např. Svatojánské proudy či tzv. Srdce Vltavy). Změny místní krajiny souvisely i s proměnami širších podmínek v regionech, kterými Vltava protéká. To je patrné z analýzy změn počtu obyvatel na úrovni jednotlivých částí obcí, kdy v některých oblastech podél řeky se počet trvale bydlících obyvatel výrazně zvýšil, především v okolí největších center, Českých Budějovic a Prahy. Na většině sledovaného území se však velmi významně snížil, někde i na méně než čtvrtinu oproti stavu v polovině 19. století. K velkému úbytku obyvatel došlo především ve vnějších a vnitřních periferiích, tedy v územích podél částí řeky protékající pohraničím a na pomezí Jihočeského a Středočeského kraje. Vývoj osídlení podél Vltavy tak kopíruje širší diferenciaci osídlení v rámci celého Česka.

Pro bližší porozumění proměnám krajiny a osídlení podél Vltavy se nyní blíže zaměříme na jednotlivé úseky, které se od sebe odlišují právě charakterem dlouhodobých změn, a procesy, které je utvářely. Sledované území podél řeky lze z toho pohledu rozdělit do pěti úseků: 1) pohraniční oblast Lipenska, zahrnující část toku přibližně po město Český Krumlov; 2) Českobudějovicko, zahrnující část toku od Českého Krumlova po Hlubokou nad Vltavou; 3) Vltavotýnsko, zahrnující část toku od Hluboké nad Vltavou po počátek vzdutí vodní nádrže Orlík u Podolska; 4) Střední Povltaví, definované vodními nádržemi Orlík a Slapy; 5) oblast širšího zázemí Prahy od soutoku Vltavy a Sázavy po soutok Vltavy a Berounky.

Pohraniční oblast Lipenska

Pohraniční oblast Lipenska představuje území, ve kterém došlo asi k nejvýznamnějším proměnám krajiny a osídlení. Vltavské údolí bylo v tomto úseku ve většině své délky rozlehlou hospodářsky využívanou krajinou bez výraznějších terénních rozdílů. Kromě zemědělství (zejména pěstování lnu, pastevectví) krajinu Lipenska formovalo dřevařství, případně těžba rašeliny a využívání dalších přírodních zdrojů. Jde také o dlouhodobě periferní oblast, jejíž vývoj v 2. polovině 20. století ovlivnila výměna obyvatelstva související s odsunem českých Němců. Procesy odsunu a následného dosídlování pohraničí po skončení druhé světové války spojené s téměř úplnou výměnou obyvatelstva znamenaly radikální zásah do místní společnosti a hmotné i nehmotné kultury. Výsledkem bylo vylidnění velké části horských a pro zemědělství méně příznivých oblastí. Několik stovek sídel bylo zcela opuštěno. Mnohé lokality byly po odsunu využívány bez respektu k jejich původní hodnotě a obyvatelům. Řada prázdných staveb zůstala zachována pouze díky jejich pozdější přeměně na objekty druhého bydlení. Spolu s původními obyvateli byla odsunuta i paměť místní krajiny. Ti, kteří pohraničí dosídlili, si museli vytvářet nový vztah k prostředí, do něhož přišli. Přestože odsun nelze považovat za přímou příčinu mnoha pozdějších populačních, ekonomických, společenských a kulturních změn, náhlým přerušením dlouhodobé kontinuity osídlení a zavedených způsobů života k těmto změnám přispěl. Nové komunity se například utvářely z osídlenců různých etnik a národností zvyklých na vzájemně odlišné společenské a kulturní normy a zvyky. Tato skutečnost stále ovlivňuje dění v pohraničních regionech, kde mohou nastávat spory mezi různými komunitami. Odsun českých Němců stál na počátku komplexních změn krajiny a způsobů života, jejichž výsledkem jsou rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím, stále patrné v organizaci krajiny, populačních a kulturních charakteristikách, lidském a sociálním kapitálu. Tyto události, spolu se vznikem veřejnosti v průběhu druhé poloviny 20. století nepřístupného hraničního pásma na pravém břehu Vltavy, s existencí blízkého vojenského újezdu Boletice (vyhlášen v roce 1950) a pozdější realizací vodní nádrže Lipno mezi roky 1952 a 1959, vyústily v úplný, příp. částečný zánik mnoha sídel a nenávratné změny místní krajiny.

Jak již bylo zmíněno výše, pro údolí Vltavy v oblasti Lipenska byl charakteristický relativně rovinatý reliéf s podmáčenou půdou, kterou bylo možné zemědělsky využívat. Nebyly zde však nejvhodnější podmínky pro zakládání větších sídel. Významnější sídla se tak nacházela na vyvýšených místech dále od řeky a po naplnění nádrže se nově ocitla na jejích březích – destruována byla případně pouze níže položená část jejich zástavby. Typickým příkladem takové lokality je Frymburk s dominantou kostela svatého Bartoloměje. Přítomnost vodní nádrže ještě dále prohloubila stoupající tlak na rekreační využití území v oblasti, který trvá dodnes. V průběhu času se proměnila funkce některých dříve i méně významných sídel, jejichž zástavba se i díky tomu, že se nově ocitla na březích vodní nádrže, značně rozrostla. Známé rekreační lokality jako Lipno nad Vltavou a Nová Pec podstatně změnily svůj charakter. I dnes je však v některých místech patrné, jak dříve vypadala krajina vltavského údolí. Příkladem mohou být pozůstatky luhu těsně nad vzdutím vodní nádrže Lipno u Želnavy.

Změna struktury krajiny v okolí vodní nádrže Lipno je charakteristická dlouhodobým úbytkem orné půdy a trvalých travních porostů (luk a pastvin) ve prospěch lesních porostů, který se nevymyká z celkového vývoje v pohraničí, tak významným nárůstem podílu vodních ploch v důsledku vzniku nejrozlehlejší vodní nádrže v Česku. Z celého sledovaného území podél toku Vltavy se struktura využití ploch z dlouhodobého pohledu proměnila nejvíce právě v oblasti Lipenska.

Dolní Vltavice se rozkládala na severním svahu doširoka rozevřeného údolí Vltavy. Fotografie z počátku 20. stol. Museum Fotoateliér Seidel.

Českobudějovicko a Vltavotýnsko

Krajina v této části sledovaného území byla ovlivněna zejména procesy, které nesouvisí výhradně s řekou Vltavou. Nenachází se zde žádná z největších vodních nádrží Vltavské kaskády a proměny krajiny spojené s vlastní přítomností řeky tak byly spíše lokálního charakteru. Vliv na zdejší krajinu měl především rozvoj jihočeské metropole České Budějovice, kterými Vltava přímo protéká. V bezprostředním okolí tohoto města byla krajina poznamenána zejména novou výstavbou projevující se ve významném nárůstu zastavěných ploch a celkového počtu trvale bydlících obyvatel (v obou případech na více než 150 % oproti stavu v polovině 19. století). Ve venkovské zemědělské krajině Vltavotýnska, která je o poznání stabilnější z hlediska makrostruktury, pak došlo k určité extenzifikaci využití ploch, když se snížil podíl orné půdy a vzrostl podíl lesních ploch. Největší změny ve struktuře využití ploch v tomto území sice souvisely s výstavbou vodních nádrží Hněvkovice a Kořensko, soustředily se však na relativně omezený a úzký prostor říčního údolí Vltavy. Příkladem obcí, které byly vznikem těchto nádrží dotčeny, jsou Purkarec a Týn nad Vltavou.

Letecký pohled na zaříznuté říční údolí s hradem Zvíkovem rozkládajícím se na ostrohu mezi soutokem Vltavy (vpravo) s Otavou. Fotografie z 20. let 20. stol. Archiv Vojtěcha Pavelčíka

Střední Povltaví a oblast širšího zázemí Prahy

Spolu s Lipenskem patří tyto části sledovaného území mezi oblasti, ve kterých byl celkový charakter místní krajiny a osídlení ovlivněn přítomností řeky a aktivitami podél ní. V celé této oblasti se Vltava stala středobodem společenských aktivit a hlavní tepnou využívanou pro dopravu místních produktů (dřevo, kámen, obilí). Krajina podél řeky byla využívána nejen hospodářsky, ale pro své estetické kvality hluboko zaříznutého říčního údolí byla, a stále je, hojně vyhledávanou rekreační oblastí.

Intenzivní rekreační využití se rozvíjelo hlavně v části území náležející do širšího zázemí Prahy, kdy byla zdejší krajina v okolí soutoku Vltavy a Sázavy využívána obyvateli města pro svůj relativně přírodní charakter. V kombinaci se snadnou dostupností postupně rostla atraktivita míst podél Vltavy a rozvíjela se i výstavba. Významný zásah do charakteru krajiny Středního Povltaví pak znamenalo vybudování vodních nádrží Orlík a Slapy. Stavby nacházející se na březích řeky byly postupně demolovány (např. v lokalitách Technice, Orlické a Zbenické Zlákovice, Živohošť, Moráň). Se vznikem těchto nádrží byly zatopeny velmi známé části říčního údolí (Červenské a Svatojánské proudy). V oblasti vodní nádrže Orlík zaniklo přes 60 sídel, která obývalo více než 1 400 obyvatel. V důsledku napuštění vodní nádrže Slapy zaniklo 27 sídel a vystěhováno bylo téměř 400 obyvatel. Podstatně se také proměnil charakter využití říčních břehů. Podél nádrží, na dříve vyvýšených místech nad relativně izolovaným říčním údolím, začaly postupně vznikat nové rekreační objekty a areály. Místní krajina začala být ovlivňována masovou letní rekreací. Spolu s oblastí Lipenska se jedná o nejvýznamnější změny tohoto druhu v celém sledovaném území horního a středního toku Vltavy. Intenzivní rekreační využití říčních břehů je však v určitém kontrastu s relativně stabilní zemědělskou venkovskou krajinou v širším okolí.

V částech území položených blíže k Praze, v úseku mezi soutoky Vltavy se Sázavou a Berounkou, se pak uplatňuje rozvoj zástavby a nárůst trvalého počtu obyvatel v souvislosti se suburbanizací, která obecně předurčuje změny krajiny v okrajových částech pražské aglomerace. V případě okolí Vltavy je to trend, který má počátky v období prvních desetiletí 20. století, jak bylo zmíněno výše.

Změny struktury krajiny v okolí vodních nádrží Orlík a Slapy od poloviny 19. století charakterizuje patrný nárůst podílu vodních ploch. V druhé polovině 20. století pak v důsledku výstavby vodních děl. Změny v zastoupení zemědělských a lesních ploch však nebyly tak podstatné, i když obecně se využití ploch více extenzifikuje ve srovnání se zemědělskou krajinou Vltavotýnska. Nejvýznamnější změny zdejší krajiny, mimo výstavby vodních nádrží, způsobuje rozvoj nové zástavby v širším zázemí Prahy.

Celkový pohled do údolí Vltavy před soutokem se Sázavou. Pohlednice z přelomu 30. a 40. let 20. stol. Archiv Vojtěcha Pavelčíka.