Vltava – proměny historické krajiny

K Vltavě za odpočinkem a pro radost

Vltava, jakožto dopravní tepna, poskytla především Praze nejen přísun stavebního materiálu a dalšího zboží, ale umožnila jejím obyvatelům také odpočinek a možnost vyžití ve volném čase na svých březích i ve svých vodách. Převažovaly samozřejmě letní radovánky, ale i zamrzlá řeka měla své kouzlo a bruslení bylo velmi oblíbenou kratochvílí, ba dokonce i společenskou událostí. Z letních aktivit patřil k neoblíbenějším výlet parníkem z Prahy do Štěchovic a dále po první turistické trase vyznačené Klubem českých turistů roku 1889 pěšky přes vrch Kolna k Hornímu slapu, soše sv. Jana Nepomuckého na začátek Svatojánských proudů. Bylo možné zchladit se ve vltavské vodě, poté zažít dobrodružství při plavbě proudy a ze Štěchovic se vrátit parníkem zpět do města ke všedním starostem.

K jednodenním akcím začaly přibývat i výlety s přespáním pod stanem či v penzionu a následně letní pobyty v podnájmech v plaveckých usedlostech i hospodách. Začaly vznikat penziony, restaurace, došlo na výstavbu chat i celých rekreačních areálů. Řeku brázdili na kánoích, kajacích i pramicích vodáci, na hladině zakotvily hausbóty, trampové stavěli chatové osady. Rekreační funkce Vltavy výrazně posílila po výstavbě Vltavské kaskády, stále sílí a významně mění ráz říční krajiny, dominantně především břehy přehradních nádrží. Pozornost věnujeme vodáctví, dále tzv. druhému bydlení, mezi které spadají hausbóty, trampské osady, letní byty, chaty, rekreační chalupy i apartmánové rekreační byty. Detailněji můžeme sledovat proměny rekreačního využití v nejvíce pozměněné krajině – v oblasti vodních děl Lipno, Slapy a Orlík.

Vodáctví

Když pomineme fenomén vorařství, skutečnou sportovní a rekreační vodáckou historii na Vltavě je možno vysledovat od 70. let 19. století, kdy byly z Anglie dovezeny do Čech první kanoe a splouvána Vltava z Českých Budějovic až po ústí, asi o 10 let později se u nás začaly využívat i kanadské kajaky.

Roku 1913 vzniká Svaz kanoistů království českého, později Český svaz kanoistů. Začínají se pořádat závody. Vodáctví se stává důležitým prvkem skautského, turistického, sokolského, ale hlavně trampského hnutí, z jehož podhoubí vyrůstají i mnozí olympijští medailisté.

Vedle kanoí a kajaků jsou k rekreačnímu splouvání řeky využívány i pramice umožňující poskytnout vodácký zážitek celým rodinám s dětmi. Jejich používání se objevilo po první světové válce a rozšířilo se především mezi skauty. Jednalo se v prvopočátku o klasické rybářské pramice, které byly postupem času upraveny a k ovládání byla místo vesel používána pádla.

Oblíbenost vodáctví rostla nejen v relativní blízkosti Prahy, s dobrou dopravní dostupností, ale především díky neregulované Vltavě. Nejromantičtějším a nejdivočejším kaňonem byly Svatojánské proudy.

Další částí řeky, která lákala vodáky a byla charakteristická svým úzkým hlubokým kaňonem s divokými peřejemi, byly tzv. Červenské proudy, které se táhly od železničního mostu u Červené nad Vltavou až téměř ke Zvíkovu.

Výstavba Vltavské kaskády výrazně omezila dlouhé vodácké plavby. Vodácká tábořiště vznikala i na středním a horním toku, na kajacích i kanoích se jezdilo i na vodních nádržích.

Ani po roce 1989 popularita vodáctví neklesá, vodáctví se komercializuje, vznikají mnohé půjčovny a další doprovodné služby, oblíbené jsou nafukovací rafty. Ty se na našich řekách prvně objevily v roce 1987. Jsou na vodě stabilnější, pojmou více osob. Dochází ke značné koncentraci vodáckých turistů, i zahraničních, např. v nejvýznamnějších turistických destinacích. Typickým příkladem je Český Krumlov. Přesto si však české vodáctví uchovává stále svoji tradiční rodinnou popularitu.

V současné době jsou pro vodáky – turisty na Vltavě nejzajímavější a také nejvyužívanější dva úseky. První je tzv. Horní Vltava – tedy od Polky či Horní Vltavice přes Soumarský most do Nové Pece. Druhý, 48 km dlouhý úsek z Vyššího Brodu do Boršova, patří k vodácky nejznámějším a nejnavštěvovanějším říčním úsekům v celém Česku. Jedná se o příjemně tekoucí vodu s mírnými peřejemi, sjízdnými jezy a s dostatečnou infrastrukturou a kulturními památkami na březích a v okolí řeky. Výhodou je, že díky regulaci VD Lipno je zde vždy dostatek vody. Nevýhodou, že zde v sezóně bývá až přelidněno.

Trampští vodáci u skaliska Svině pod Županovicemi. Dobová pohlednice z poloviny 30. let 20. stol. Foto K. Resch. Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Druhé bydlení podél Vltavy – nejen chataření a chalupaření

Pod pojmem druhé bydlení se skrývají aktivity v objektech určených k individuální rekreaci. Většina si tak představí chataření a chalupaření, ale pojem druhé bydlení zahrnuje i další fenomény, vycházející z potřeb především urbanizované a industrializované společnosti neboli lidí žijících v znečištěném a přelidněném městském prostředí, kteří mají potřebu odpočinku v přírodě blízké venkovské krajině. A takovou krajinou bezesporu bylo a je údolí Vltavy, ať již ve své původní podobě či pozměněné vodními nádržemi.

Na poptávku obyvatel města po pobytu v přírodě reagovalo venkovské obyvatelstvo nabídkou tzv. letních bytů, kdy část z nich své vlastní venkovské domy pronajímala na léto tzv. lufťákům. Podnikavější a movitější stavěli pro „lufťáky“ i samostatné domy – vily. Podobně tak činili i bohatší obyvatelé měst, a tak léto a víkendy trávili ve vlastní rekreační vile.

Vltavské břehy výrazně zasáhl a pozměnil i další fenomén – tramping. Na území Česka se intenzivně formoval ve 30. letech 20. století, byl nejen hnutím mladých lidí toužících po svobodném pobytu ve volné přírodě, ale nedílnou součástí proměn společnosti ve sféře kulturní, společenské i politické. Za jeho kolébku je považováno přírodně atraktivní a dobře dopravně dostupné jižní zázemí Prahy, tzv. Zlatý kříž – oblast soutoků řek Velké (Vltavy), Hadí (Kocáby), Zlaté (Sázavy), Staré (Berounky) a jejich přítoků. Nejhmatatelnějším otiskem tohoto fenoménu v krajině jsou chatové osady, které přetrvaly dodnes a lze je považovat za jednu z inspirací pro vznik chataření.

Chaty jsou objekty postavené primárně pro rekreační využití a lemují s různou intenzitou téměř celý tok Vltavy, zpravidla se shlukují do chatových osad, které tvoří specifický sídelní útvar. Tato rekreační sídla, ožívající hlavně o letních víkendech a prázdninách, se v mnoha případech nacházejí na místech, kde by historické venkovské osídlení zpravidla nevzniklo (těžko prostupný, zemědělsky nevyužitelný terén).

Dalším typickým prvkem druhého bydlení je chalupaření. Objekty původně určené k trvalému bydlení či k výrobní funkci byly přeměněny a slouží již jen k rekreaci V první vlně byly k dispozici rekreační objekty uvolněné po druhé světové válce odsunem německého obyvatelstva, ve druhé přesunem venkovského obyvatelstva do měst za prací, především v období tzv. socialistické industrializace.

K nejnovějším formám druhého bydlení patří výstavba tzv. holandských vesniček – areálů moderních domů pro rekreaci nejen zahraniční klientely, mající podobu obdobnou jako zástavba v rezidenčních suburbiích. Dále pak rekreační apartmánové domy, kde jsou k rekreaci využívány bytové jednotky. Tyto objekty mají různou architektonickou podobu ladící či kontrastující s okolím. Běžný pozorovatel je na první pohled nerozliší od trvale obydlených domů či hotelů. Zpravidla se jedná o objekty pro movitější klientelu. Za pravý opak můžeme považovat natrvalo zaparkované karavany či maringotky v areálech kempů a tábořišť. Specifickým typem druhého bydlení spjatým s řekou jsou hausbóty, plující, zakotvené u břehu či vytažené na břeh.

Na dobové fotografii z roku 1938, pořízené poblíž Živohoště, se v popředí nachází tradiční chata. Autor neznámý. Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Hausbóty na Vltavě

Hausbót (slovo pochází z němčiny – Haus, dům a Boot, loď) je specifický druh lodi, většinou dlouhodobě na jednom místě, či lépe řečeno jedná se o plovoucí obytnou stavbu. Mezi místy kotvení se dopravuje tažením za vlečnou lodí, některé typy hausbótů tlačením remorkérem. Na Vltavě slouží převážně k rekreačnímu, tedy druhému, bydlení.

Na Vltavě byly hausbóty důležitou součástí vodní turistiky a aktivit vodních skautů. Spekuluje se, že první chata na lodi u nás i v zahraničí byla postavena profesorem Antonínem Fričem v roce 1880. Podle jiných zdrojů bylo bydlení na vodě poprvé používáno Vojtěchem Lannou v letech 1840 a 1841 při práci na stavbě řetězového mostu v Praze (dnes na jeho místě stojí most Legií). Hausbót mu sloužil jako útočiště a plnohodnotné bydlení po celé dva roky stavby mostu.

První dva hausbóty sloužily zcela k praktickým účelům, v následujících letech začaly hausbóty plnit rekreační funkci. Roku 1914 si Josef Rössler-Ořovský nechal postavit v loděnici Jana Šíleného v Týně nad Vltavou hausbót, který sloužil k turistickým a sportovním účelům. Hausbót nesl jméno „Petr Vok z Rožmberka“, vnitřní vybavení měl pro pobyt na řece, ale chyběl mu vlastní motor. Přesto byl často používán k cestám po i proti proudu řeky. Absence vlastního pohonu byla řešena početnou výpravou, která dokázala vykoníčkovat (táhnout loď pomocí lidské síly ze břehu pomocí lana, obdobně jako byly koňmi taženy šífy) hausbót z Prahy proti proudu Vltavy. V nejtěžších úsecích v místech Svatojánských a Bučilských proudů se využívalo koňské spřežení.

Dvacátá léta 20. století můžeme považovat za éru vodní turistiky a trampingu – a zájem o hausbóty byl velký. Byla zintenzivněna jejich výstavba a střední Vltava nesla na svých vlnách trampské hausbóty.

Většina hausbótů ještě před výstavbou dnešních přehrad pravidelně vyplouvala na řeku do Vraného, na Libřici (ústí Záhořanského potoka do Vltavy) a do Svatojánských proudů. Oblíbenými lokacemi hausbótů ve Svatojánských proudech byla skála Helena, kotvení pod osadou Yukon i pod osadou Ztracená naděje na Horním Buku. V následujících letech se již začaly stavět hausbóty s motorovým pohonem, což přineslo posádce značné ulehčení. Obliba hausbótů tak postupovala i proti proudu řeky.

Po výstavbě VD Štěchovice a zatopení Svatojánských proudů však přišlo značné omezení v užívání hausbótů, většinou zůstávaly v přístavištích a pouze zlomek z nich vyplouval na pravidelné plavby.

Po výstavbě vodních děl Orlík a Slapy se kromě chat, umístěných na březích, začaly na přehradách objevovat hausbóty užívané k rekreaci a k rybaření. Na březích přehrad vznikaly chatové kolonie a na vodě kolonie hausbótů. Většina hausbótů ze zátok nevyjížděla nebo pouze ve výjimečných případech. Již nejednalo o typickou vodní turistiku nebo tramping, ale spíše o rodinnou rekreaci, a to díky dostupnosti vyřazených plechových pontonů československé armády. Masová dostupnost hausbótů vyústila v 60. a 70. letech k řadě problémů spojených s hygienou, hlukem a velkou mírou znečistění z výfuků dvoutaktních motorů používaných na hausbótech. Tyto negativní faktory vedly v roce 1967 k zákazu používání těchto lodních motorů. V roce 1976 došlo znovu ke změně legislativy, která určovala úplné vytažení hausbótů z vody. Nastal tedy úplný zákaz hausbótů a provozu motorových člunů na přehradních jezerech. Hausbóty tak byly převezeny na obecní a soukromé pozemky, kde na suchu sloužily (a často stále ještě slouží) jako plnohodnotné chaty.

Změna nastala až v 90. letech minulého století, kdy došlo k přehodnocení a postupnému rušení vyhlášky zakazující provoz hausbótů a motorových člunů. V současnosti se za přísných technických a hygienických podmínek mohou hausbóty na přehradách opět používat.

Výletní hausbót, zakotvený u Sejckého ostrova. V pozadí na skále statek Kobylníky (není vidět). Fotografie z 30. let 20. stol. Foto neznámý autor. Archiv Vojtěcha Pavelčíka

Tramping a trampské osady

Fenomén českého trampingu je možné považovat za jeden ze stěžejních a velmi specifických kořenů rozvoje druhého bydlení (individuální krátkodobé rekreace) nejen v povodí Vltavy (v trampském žargonu na „Velké řece“), ale obecněji v celých českých zemích. Český (československý) tramping je světovým unikátem, který zřejmě nenabízí porovnání s podobnými jevy v zahraničí.

Na rozdíl od ve světě standardního směru rozvoje druhého bydlení, založeného na existenci příměstských letních a víkendových rekreačních domů a vil nejbohatších vrstev městských občanů, je vývoj trampingu v Česku spjat převážně s opačným pólem sociálního spektra, se skupinami mladých, svobodomyslných příslušníků chudších vrstev. Druhé bydlení v Česku, a především chataření, tak získalo již před druhou světovou válkou originální impulz, který se dodnes odráží nejen ve vzhledu objektů a rekreačních lokalit, ale i v aktivitách a celkovém životním stylu i současných individuálních rekreantů.

Velký sociologický slovník definuje tramping v českém prostředí jako „druh zájmové činnosti blízký táboření a chataření, pobytu v přírodě a turistice, spojený s nápodobou zvyklostí tuláků, zálesáků, lovců, Indiánů a vojáků“ (ale i např. kovbojů a dokonce příznivců Setonova hnutí woodcraft a skautů i přes opovrhování jejich organizovaností). Správně je rozlišován poněkud posunutý význam oproti obsahu slova „tramping“ v americké angličtině, kterým se většinou rozumí toulání a cestování pro zábavu a z touhy po volnosti. Dle našeho názoru by si tramping v českém pojetí zasloužil už v úvodní definici označení „životní styl“ či „subkultura“, vzhledem k tomu, že se jednalo (a jedná) o velmi specifický fenomén trávení volného času v životě desetitisíců obyvatel. Slovníkové heslo pak obšírně charakterizuje jednotlivé prvky a rysy českého trampingu – život v partě, mimo místo bydliště, se snahou o kontakt s původní tzv. neporušenou a divokou přírodou. Tramping jako způsob rekreace je též jednou z forem návratu člověka z přetechnizovaného světa do přírody, jedním ze způsobů trávení volného času v zájmu obnovy tělesných i duševních sil.

Tramping jako specifický český jev, se začal rodit již těsně před první světovou válkou. Za „oficiální“ počátek se považuje založení Tábora řvavých (Roaring camp) ve vltavských Svatojánských proudech naproti kopci Kletecko v roce 1918, který byl od roku 1922 vybaven několika pevnými dřevěnými chatami a dal vzniknout první trampské osadě Ztracená naděje (později zkracováno na Ztracenka). Působily zde širší vlivy jako tradice spolkového života (včetně turistických klubů), bydlení i práce v koloniích a komunách, staročeská tradice kočovného způsobu hledání obživy (vandry), i zkušenosti z vojenského života. Silné impulzy však přišly zvenku, především v podobě skautského hnutí zásad lesní moudrosti romantické, dobrodružné, indiánské i kovbojské literatury nástupu kinematografie (westerny). Nedílnou součástí byly i osobní zkušenosti trampů z válečných bojišť i často neuvěřitelných legionářských a revolučních anabází po Evropě, sovětském prostoru i Severní Americe.

Kulturní a sociální charakter českého trampingu se dotvořil v 30. letech 20. století, kdy se i politizoval, často ve formě poněkud anarchizujícího sociálního hnutí, zakotveného v proletářském, nezaměstnaneckém a studentském prostředí, blízkém levicovému smýšlení. Jednalo se vlastně o alternativní životní styl, kontrastní ke středostavovské (buržoazní či spíše maloměšťácké = „paďourské“) morálce a převládajícím životním konvencím, diktovaným státem. V trampském smýšlení je silně patrná touha po romantice, prvky pacifismu, odpor proti pokrytectví v pracovním, rodinném i osobním a sexuálním životě. Ač odpor ke společenským konvencím byl často doprovázen zvýšenou spotřebou alkoholu, nevázanou životosprávou a životním stylem, až vulgarizujícím slovníkem, mnozí trampové se výrazně angažovali v boji proti fašismu, válce i dravému kapitalismu bez skrupulí. I mimo osadní život vynikaly takové zásady trampského charakteru jako vlastenectví, čest, soudržnost, kolektivní duch, pomoc slabším. Internacionální heslo – rovnost, svornost, bratrství bylo trampingu vždy naprosto vlastní.

Sblížení s uměleckou avantgardou, vydávání trampských časopisů, trampské soubory a festivaly či masový zájem o specifické oblečení a sportovní potřeby vedly ke komercionalizaci, toleranci a dokonce i podpoře v širších reformistických kruzích. Naopak některé prvky protestní kultury a specifické životní formy trampingu (stanování nesezdaných osob, užívání zbraní, polní a lesní pych) byly státními institucemi i širokou veřejností silně kritizovány a potírány.

Po druhé světové válce k renesanci trampingu přispívají i jiné vlivy – období tzv. „ztracené generace“ beatniků (Kerouac, Steinbeck), později hnutí hippies, a další tzv. undergroundové vlivy v období totality. Právě proměna politických a sociálních podmínek po druhé světové válce přispěla k výraznému přerodu trampského hnutí v chataření a chalupaření. I nadále je možno setkat se s prvky opozice, tentokrát proti totalitnímu socialistickému režimu.

Budování trampských osad

Prvním cílem trampů se stává nejbližší okolí Prahy Trampové postupně pronikají na Zbraslav, Jarov, Károv a do Prokopského údolí a pokračují v dobývání „tajemných krajů“ proti proudu řeky Vltavy a jejích přítoků. Toto šíření trampských osad ve většině případů postupovalo v návaznosti na existenci železnic, které v tomto období tvořily nejlevnější, a tím i nejdostupnější dopravní prostředek. Někteří trampové, a s nimi i celé osady, se v průběhu let stěhovali z místa na místo, ve většině případů opouštěli přespříliš osídlené oblasti a pronikali do vzdálenějších a dosud nedotčených míst. Taktéž mnozí chlapci dospěli v muže a stávali se dalšími vůdci mladších trampů, toužících mít svou osadu, nebo založili rodiny a s malými dětmi se již nemohli vměstnat do těsných společných chat. Proto docházelo ke stavbám rodinných chat okolo staré společné osadní chaty. Zpočátku byly tedy osady tvořeny jednou chatou či srubem, později založené osady již bývaly vícečlenné, ty ještě pozdější rodinné. Tramping mohutněl a šířil se jako lavina na venkov.

Zde je však nutno upozornit na rozdílný význam slova osada dříve a dnes. Původně osada označovala skupinu osob, která vyrážela společně na tramp. Po „usídlení“ skupiny znamenala osada jeden srub či chatu postavenou společnými finančními prostředky a prací několika trampů. V čele osady stál šerif, většinou přirozený vůdce uznávaný ostatními osadníky nebo nejzkušenější tramp. Dnes osadou rozumíme skupinu chat soustředěných v určité rekreační oblasti, v jejímž čele je volený osadní výbor či rada. Funkce šerifa však byla v některých osadách, dokonce i pod tímto označením, institucionalizována, a šerif se tak stal partnerem zastupitelů místní správy i samosprávy s různou váhou hlasu při rozhodování ve věcech osady i jejího soužití s trvale bydlícími.

Přesně prostorově a časově určit vznik prvních trampských osad a jejich šíření je dost obtížné. Osada totiž nikdy nebyla oficiálním spolkem, o kterém by se dochoval zápis či úřední doklad o povolení k činnosti a o stanovách. Pokud se psaly kroniky, buďto se ztratily nebo je často kdesi skladují potomci starých osadníků. Taktéž chaty přibývaly každým rokem, a proto je nutné brát zřetel na fakt, že uvedená data výstavby trampských osad zachycují pouze prvopočátky rekreačního osídlení krajiny a nezohledňují různé tempo jejich rozvoje a další pozdější výstavbu.

Údolí „Velké řeky“ – střední tok Vltavy – bylo první oblastí výstavby trampských chat a srubů, z nichž však mnohé již dnes leží pod hladinou vltavských přehrad. Od Prahy až po Štěchovice vznikaly v období 1919–1925 vůbec první osady Prvním hausbótem „trampské flotily Velké řeky“ byl Oregon (1921).

Objevování odlehlých míst a další šíření trampských obydlí bylo směřováno do údolí Záhořanského potoka do Údolí stínů, jinak Bojovského potoka a do Zlatého kaňonu, dolního toku „Zlaté řeky“ – Sázavy, zahrnující oblast mezi Pikovicemi a Kamenným Přívozem. V druhé polovině 20. let 20. století se zahušťoval prostor osadami i v okolí Ztracenky na „Velké řece“

Válečný režim nebyl trampování nakloněn, avšak po roce 1939 život trampských osad velmi přesto pokračoval. Některá tradiční údolí ztichla, např. na soutoku Vltavy a Sázavy, kde Němci zabrali rozsáhlá území pro vojenské cvičiště SS, trampovalo se na odlehlejších místech, vládla atmosféra strachu, přesto se prosazoval trampský sport i písně. Projevilo se i hluboké vlastenecké cítění trampů a stovky z nich za svou činnost v interbrigádách, v odbojových hnutích a v bojích na západní i východní frontě zaplatili životem či zdravím.

Mnohé osady existují i v současnosti. Chaty jsou zpravidla větší, jsou modernizovány, elektrifikované a poskytují běžný komfort. Někde osadní život panuje i nadále, tradice se dědí z generace na generaci, jinde ho odvál čas a jedná se jen o chatovou lokalitu.

Pohled z turistického chodníku proti proudu řeky na trampskou osadu Sumter. Dnes zde stojí přehrada Štěchovice. Dobová pohlednice z první poloviny 30. let 20. stol. Foto Josef Dvořák. Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Proměny rekreačního využití řeky a jejího okolí

K nejzásadnějším proměnám řeky, krajiny kolem ní a její funkce bezesporu došlo v oblastech největších vodních děl – směrem po proudu – Lipna, Orlíku, Slap. Vodní díla plní řadu funkcí jednou z nich je funkce rekreační Ne, že by Vltava neplnila v místech dnešních vodních děl rekreační funkci před jejich vznikem, ale tato funkce nebyla tak významná z hlediska počtu uživatelů, ekonomických přínosů a především nezasahovala tolik do rázu krajiny.

Lipno – jihočeské moře

Oblast Vltavy, dnes skrytá přehradní nádrží Lipno, skýtala v minulosti obživu pro dřevaře, plavce, pastevce, byla významnou oblastí pěstování lnu a jeho zpracování, těžby grafitu (Hůrka – Černá v Pošumaví) a rašeliny (Dolní Borková). Vhodným přivýdělkem pro obyvatele těchto pošumavských obcí bylo i poskytování ubytování prvním rekreantům. Nejprve pro letní rekreaci např. ve Frymburku, od 30. let 20. století i pro zimní v Nové Peci. Zásadním zásahem do života v této oblasti byly nejprve události po 2. světové válce, spojené s odsunem původního obyvatelstva a nedostatečným dosídlením, a posléze vznik přehradní nádrže, která sice skryla meandrující koryto Vltavy splouvané prvními vodáky, ale nabídla největší vodní plochu, „české moře“. To se velmi rychle stalo oblíbenou rekreační destinací, zejména jako cíl letních dovolených trávených pod stanem.

Politické události konce šedesátých let a normalizační proces doprovázený budováním železné opony znemožnily rekreační využívání pravého břehu jezera. Levý břeh sloužil individuální rekreaci v kempech, druhému bydlení (hlavně chataření) a především vázanému cestovnímu ruchu v podnikových rekreačních zařízeních. Proslulý byl dětský tábor Větrník poskytující prázdninové radovánky dětem zaměstnanců jihočeských papíren, na jehož místě nyní stojí resort Village Lipno Lakeside areál pro školy v přírodě ve Frymburku, dnes Wellnes hotel Frymburk, či v 80. letech areál hotelu Montana v Hrdoňově určený pro výběrovou rekreaci ROH (revoluční odborové hnutí). Od roku 1963 leží oblast nádrže, s výjimkou části patřící obci Lipno nad Vltavou, v Chráněné krajinné oblasti Šumava, která tvoří od roku 1991 ochranou zónu pro národní park. Této polohy obec Lipno nad Vltavou využívá koncem 90. let, upravuje svůj územní plán a svůj rozvoj zaměřuje na cestovní ruch, pro který má ideální lokalizační podmínky. Získává zahraniční investory a buduje rozsáhlý rekreační areál s novými atraktivitami. Zvyšuje a zkvalitňuje ubytovací kapacity pro letní cestovní ruch a zásadně rozšiřuje infrastrukturu pro zimní rekreaci – lyžařský areál Kramolín, který do té doby byl jen lokálního významu. Stává se tak celoroční destinací masového cestovního ruchu v kontextu oblasti Lipna pak spolu s Černou v Pošumaví s dominantně turisticko-rekreační funkcí. Oblast vodní nádrže Lipno tak nabízí rekreační vyžití pro milovníky tichých zákoutí v náruči krásné přírody i pro náročné zákazníky poptávající služby nejvyšší kvality, které neodrazuje množství návštěvníků.

Frymburk býval oblíbeným letoviskem, jehož hosté navštěvovali přilehlé lesy a užívali radovánek ve vodách Vltavy na koupališti nad Vltavským mlýnem (cca 1 km proti proudu). Dnešní hladina přehradní nádrže dosahuje téměř k budově školy před kostelem. Foto Josef Seidl. 1927. Archiv Fotoateliér Seidl.

Orlík – na periferii?

Okolí Orlíku bylo rekreačně atraktivní již před napuštěním nádrže. Místní obyvatelé, kteří se živili převážně jako plavci, zemědělci, kameníci a mlynáři, často přes léto pronajímali části svých obydlí letním rekreantům. Již počátkem 20. století bylo kolem řeky také několik penzionů, tábořišť, letních táborů i rekreačních chat. Jedním z oblíbených letovisek byla Červená nad Vltavou.

Krajina zakleslého vodního toku Vltavy i jejího levostranného přítoku Otavy je velmi atraktivní, a proto vzniká i turistická infrastruktura. V letech 1924 až 1928 byla mezi Pískem a Zvíkovem vybudována 25 km dlouhá turistická trasa, tzv. Sedláčkova stezka. Po napuštění přehrady byla přeložena výše nad údolí, protože její severní část byla zatopena. Dnes je zde vedena červená značka, která je součástí celoevropského systému turistických značených tras a nese označení E10.

Již během výstavby přehrady se počítalo s využitím nově vzniklé vodní plochy pro rekreaci. Nicméně po dokončení stavby měl vznik turistické infrastruktury zpoždění a turisté se koncentrovali jen do několika málo oblastí. Pro rekreační účely bylo plánováno využít i nově vzniklé sídliště pro stavební dělníky v Solenicích. Avšak poloha ani kvalita budov nebyla pro rekreanty příliš atraktivní a tento plán nebyl realizován.

K intenzivnější stavbě rekreačních objektů dochází až koncem 60. let. V první fázi se jednalo především o objekty vázaného cestovního ruchu (tzv. podniková rekreace), přičemž největší kapacita byla v podobě kempů a bungalovů. Vzniklo i několik velkých hotelů vyšší kategorie. Raritou, která až do sametové revoluce zůstávala běžným návštěvníkům skryta a nebyla ani zakreslena na katastrální mapě, je areál o rozloze přibližně 420 hektarů na břehu nádrže v obci Vystrkov. Pro sebe, své rodiny a pro vážené zahraniční hosty si tu nejvyšší představitelé Komunistické strany Československa nechali vybudovat rekreační vily a hotel. Přísně střežený areál mohl pojmout až 250 lidí. Projektovali ho špičkoví tvůrci z tzv. Basaprojektu v Praze-Pankráci, tedy vězeňského pracoviště architektů, inženýrů i stavebních techniků odsouzených v rámci vykonstruovaných politických procesů v padesátých a na počátku šedesátých let 20. století. Budovy vznikly podle zásad moderní architektury, navazovaly na tradici českého modernismu a západní architektury. Hotel i vily prošly rekonstrukcí a dnes slouží solventním zákazníkům.

Od 60. let do 80. let v území docházelo k budování objektů druhého bydlení a na druhé bydlení (chalupy) byly transformovány i domy ve vylidňujících se obcích.

Rekreační infrastruktura je koncentrována do severní části přehrady v okolí turisticky atraktivního hradu Orlík. Další významnou oblastí je Zvíkovsko a okolí řeky Otavy poblíž Písku.

V porovnání s obdobím před rokem 1989 můžeme pozorovat, ve srovnání s jinými částmi Česka, relativní pokles kvality nabízených služeb. Ten je spojený s úpadkem vázaného cestovního ruchu, který byl pro Orlicko charakteristický, a nedostatečnou modernizací stávajících objektů. Lokality kempování se za posledních 60 let příliš nezměnily. Největší kempy vznikaly již od 60. let. Mezi ně se řadí například Popelíky nebo autokemp Velký Vír. Změnila se však částečně forma kempování. Ke klasickým stanům přibyla obytná auta, karavany a mobilní domy. Ty si někteří majitelé nechávají v kempech celoročně a postupně je přeměňují v jakési hustě umístěné chatky.

Oblíbeným výletnickým místem byly Červenské proudy, jež představovaly výzvu pro plavce, tak i pro vodáky. Na fotografii z roku 1960 je jejich úvodní partie a výletníci jdou po potahové stezce. Foto Josef Dostál. Městské Muzeum Týn nad Vltavou

Slapy – zázemí velkoměsta

Vltava v místě dnešního VD Slapy vždy představovala významné lákadlo pro rekreanty, především z blízké Prahy. Mezi nejznámější lokality patřily z Prahy dobře dostupné Svatojánské proudy, postupně vybavované pro výletníky – hotel Záhoří či restaurace Rádio. Na Moráni (proti dnešnímu hotelu Laguna) vítal výletníky, stejně jako plavce, hostinec Antonína Bartáka a vodáky hospoda Aloise Vodrážky. Z plavecké obce se letoviskem stala Živohošť, kde hotel Roušavý z roku 1936 postupně doplňovaly letní vily. Mnohé z těchto lokalit byly zatopené, nicméně s vodní nádrží vznikly i nové možnosti rekreace.

Vlastní technický projekt přehrady doprovázelo zhotovení územního plánu širší oblasti kolem nádrže ve Státním ústavu pro rajónové plánování v Praze. Jedním z prvotních úkolů bylo zamezit živelnosti ve výstavbě rekreačních zařízení a vymezit vhodné plochy. Posléze bylo přistoupeno k zpracování podrobných urbanistických studií, jež souborně řešily rekreační zařízení kolem vodního díla. Realita však byla jiná. Obrovský zájem o tuto atraktivní rekreační oblast způsobil, že došlo k výraznému zahuštění letovisek především objekty individuální rekreace bez zachování urbanistické koncepce. Mnohá veřejná tábořiště a kempy slouží pravidelným hostům, kteří často mají na tábořišti natrvalo zaparkovaný již nepojízdný karavan obehnaný různými přístavbami či plátěnými přístřešky, i s dalším vybavením připomínajícím vybavení zahrady u chaty či chalupy. Obdobně je to s hausbóty.

S armádou, ovšem nikoli českou, je spojen téměř celý pravý břeh VD Slapy. V době Protektorátu Čechy a Morava byla oblast využita jako vojenský výcvikový prostor Waffen-SS. Tyto po válce vysídlené oblasti následně poskytly prostor pro rekreační chalupaření, které společně s chatami představují značnou část ubytovacích kapacit. V oblasti Slap nalezneme chaty z různého období i různého typu – od původních dřevěných srubů přes montované objekty průmyslově vyráběné v 70. letech po výstavní objekty nejmodernějšího typu. Zájmové území se řadí k nejintenzivněji chatařsky využívaným prostorům v celém Česku.

Hromadná ubytovací zařízení jsou koncentrována především v okolí Rabyně a Živohošti, rozsáhlé kempy nalezneme i jižněji např v Županovicích. Nejrozsáhlejší kotviště hausbotů je při pravém břehu řeky mezi Cholínem a Županovicemi.

Restaurace Rádio. Kiosek s občerstvením a jednoduchým ubytováním přímo u Horního slapu. Dobová pohlednice z 30. let 20.stol. Autor neznámý. Archiv Vojtěcha Pavelčíka.

Původní ubytovny stavebních dělníků – sídliště Nová Rabyně – později v souladu s plánem sloužily k rekreaci až do 90. let 20. stol., kdy byl objekt privatizován. Vzhledem ke špatnému podnikatelskému záměru postupně chátrá a svůj účel neplní. Dobová pohlednice z 60. let 20. stol. Archiv Dana Fialové.